Pořád dokola se kolem mě někdo ptá, jestli poslouchají ostatní autoři při psaní hudbu, případě jakou. Ona bezpochyby poskytuje obrovskou inspiraci - přeci jen, ten podkres je i ve filmech a hrách hrozně super a umocňuje atmošku.
Jenže knížka nemá soundtrack a čtenář si jen těžko pustí to, co zrovna poslouchal její autor.
Velice často se pisálek snaží do příběhu vecpat písničky. Na Wattu to prostě prsknou do záhlaví, ale co když (jako já) aspiruíj na vydání papírové knihy? Tam přeci nemůžete vmezeřit odkaz na You Tube (i takové perly jsem už ale slyšela). Na tohle mohu opravdu říct jen jasné NE. Hudbu zmínit v příběhu lze, viz Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Ovšem, jak opakuji dokola a dokolalalalá, je NUTNÉ aby to mělo účel, smysl. Nelze to do příběhu nacpat jen proto, že se autorovi daná písnička líbí. (To je, dle mého názoru, pro literární dílo trochu málo, aby okolo toho někdo vystavěl koncept díla.)
Měla-li bych dát příklad z vlastní tvorby, při psaní Lovkyně jsem poslouchala hodně aktivně Percival. A při poslechu téhle kapely jsem napsala scénu odehrávající se v hostinci, kde zrovna vyhrává skupina bardů. Popisy písní jsem jednoduše vložila do děje tak, aby si čtenář užil hudbu se mnou, aniž bych tam musela psát jako trotl "hraje tam Naranca od Percivalu". (Že to nedává smysl, protože na Ashkereiye žádná Naranca ani Percival neexistuje, ignorujme.) Co já vím. Třeba si někdo náhodou někdy při čtení pustí Percival či podobnou skupinu a bude si připadat, jako by tam byl. ¯\_(ツ)_/¯
K tomu, abych o tomhle tématu napsala článek, mě ale dohnala úvaha (už si nepamatuji koho) o tom, že si při poslechu tvoří scény, které se ale pro příběh nehodí. A tak se daná osoba rozhodla, že tuto scénu zinscenuje jako krátký filmek. (Minimálně o tom uvažovala v daném příspěvku.)
Otázka zní: proč?
Začnu úplně osobně, jestli se mnou nebudete souhlasit, není to v zásadě nic špatného. Nicméně nevidím v celém tomto nápadu pražádný smysl. Možná pokud je daná osoba aminátor či filmový nadšenec a byl by to pro ni kousek do portfolia jiného než literárního žánru, ale pro rozvoj psaní to smysl nemá. Nač ale do svého existujícího literárního projektu cpát jakousi nesouvisející věc, když bych mohla využít tu stejnou konkrétní skladbu a opustit byť jen trošičku původní představu, abych výsledek mohla úplně v klidu zařadit do příběhu. A bude to hezké, atmosférické a všecko.
Chce to nadhled a nejít do toho tak afektovaně. Neupínat se za každou cenu na tu jednu konkrétní věc, již vymyslíte napoprvé. Já tomu samozřejmě rozumím, taky se mi to stává - slyším písničku a odehraje se mi v hlavě nějaký ten souboj (jop, obvykle to bývá akce...). Abych parafrázovala pana Wordswortha, který řekl něco jako že literatura je pocit zazmenaný s odstupem ve chvíli, kdy se nad ním racionálně zamyslíme. Dát tomu odstup a uvědomit si, co je na dané představě klíčové. Pak to vzít a udělat z toho boží scénu, pro níž vlastně daná skladba vůbec nebude hrát roli a dokonale sedne do existujícího příběhu.
Moje rada by tedy zněla trochu se oprostit od nutkavé potřeby "to tam tak prostě mít". Věřte mi, je to nesmírně osvobozující pocit a člověk z toho eventuálně má i dobrý pocit, protože dovedl udělat něco jen sám za sebe. ;)
A abych se teda pochlubila, co poslouchám zrovna teď u psaní tohoto článku, přikládám... No posuďte sami. :D (Zaručeně si tímhle hudebním vkusem zvýším důvěryhodnost. XD)
Hodně štěstí při psaní a samé hezké písničky,